Švarcsystém po kauze Rohlík: co rozhoduje při kontrole a proč nestačí dobře napsaná smlouva

Co inspekce a soudy v kauze Rohlík skutečně posuzovaly

Společnost VELKÁ PECKA s.r.o. byla oblastním inspektorátem práce uznána vinnou z přestupku dle § 140 odst. 1 písm. c) zákona o zaměstnanosti, tedy z umožnění výkonu nelegální práce ve smyslu § 5 písm. e) bodu 1 téhož zákona. Kurýři formálně vystupovali jako podnikatelé na základě rámcových smluv, fakticky však zásilky osobně přebírali ve skladu společnosti, rozváželi je vozidly pronajatými od společnosti a opatřenými jejím logem, používali její aplikaci a platební terminál, zákazníkům se ohlašovali názvem on-line obchodu a reklamace za ně vyřizovala zákaznická podpora společnosti.

Věc prošla neobvykle dlouhou cestou. Městský soud v Praze žalobu nejprve zamítl, Nejvyšší správní soud jeho rozsudek zrušil pro nepřezkoumatelnost, městský soud žalobu zamítl podruhé a teprve druhá kasační stížnost byla zamítnuta věcně. Právě proto má rozsudek č. j. 22 Ads 168/2025-51 pro praxi relevantní význam, protože obsahuje ucelené vypořádání téměř všech obran, které se v tomto typu řízení objevují.

Znaky závislé práce: co musí správní orgán prokázat

Definiční znaky závislé práce plynou výlučně z § 2 odst. 1 zákoníku práce. Práce musí být vykonávána ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance, jménem zaměstnavatele, podle jeho pokynů a osobně. Podmínky uvedené v § 2 odst. 2 zákoníku práce, tedy odměna, náklady a odpovědnost zaměstnavatele, pracovní doba a pracoviště, samostatnými znaky nejsou; jde o vodítka, z nichž lze na naplnění znaků závislé práce usuzovat. Tento výklad Nejvyšší správní soud zopakoval s odkazem na svůj rozsudek ze dne 13. 2. 2014, č. j. 6 Ads 46/2013-35, a na novější rozsudek ze dne 19. 3. 2025, č. j. 1 Ads 6/2025-27.

Praktický dopad rozlišení toho, zda jde o závislou činnosti, nebo ne je značný. Zaměstnavatel se nezbaví odpovědnosti za nelegální práci tvrzením, že pracovníkovi nehradil jeho náklady, neurčoval pracovní dobu nebo mu neposkytoval odměnu ve mzdové podobě. Pokud jsou prokázány všechny znaky dle odstavce prvního § 2 zákoníku práce, jde o závislou práci i tehdy, není-li splněna žádná z podmínek odstavce druhého tohoto zákonného ustanovení. Soud v této souvislosti přiléhavě podotýká, že opačný výklad by umožnil uniknout odpovědnosti poukazem na to, že si pracovník koupil rukavice nebo ochrannou přilbu z vlastních prostředků. 

Společným jmenovatelem všech znaků je podle konstantní judikatury osobní či hospodářská závislost pracovníka na objednateli (skrytém zaměstnavateli). Tento leitmotiv určuje, jak se jednotlivé znaky posuzují: nikoli mechanickým odškrtáváním, ale v jejich vzájemné souvislosti. Závěr o závislé práci proto nelze zvrátit tím, že se jedna z mnoha okolností ukáže být neexistující nebo nepřesnou. V daném vztahu musí absentovat tolik okolností jinak nasvědčujících existenci závislé práce, aby zbývající okolnosti již ani ve vzájemné souvislosti pro takový závěr nepostačovaly. Zdá se to být jako velmi obecné tvrzení, nicméně to plyne z toho, že každý posuzovaný vztah bude natolik specifický, že nelze bez dalšího říci, při existenci jakých konkrétních znaků ještě půjde o nezávislou činnost a kdy již bude třeba jej posoudit jako závislou práci.

Smlouva sama o sobě nezachrání nic 

Nejsilnějším sdělením rozsudku pro každodenní praxi je důsledné uplatnění materiálního posouzení vztahu. Právní jednání se posuzuje podle svého obsahu a pravé povahy (§ 555 odst. 2 občanského zákoníku), a to bez ohledu na to, jak si strany svůj vztah nadepsaly.

Rámcové smlouvy kurýrům formálně umožňovaly plnit prostřednictvím náhradníka či subdodavatele. NSS k tomu uvedl, že podstatné není, co smlouva připouštěla, ale jak byla práce skutečně vykonávána; kurýři sami vypověděli, že ji vykonávali osobně, a k aktivaci subdodavatele nikdy nedošlo. Obdobně dopadla i obrana založená na možnosti odmítnout objednávku. Soud zde odkázal na svůj rozsudek ze dne 25. 6. 2020, č. j. 5 Ads 208/2019-33, podle něhož by opačný přístup učinil úpravu nelegální práce nevynutitelnou, neboť by postačilo nelegálně zaměstnávanému člověku formálně poskytnout možnost práci odmítnout. Opět tak půjde o skutečnou praxi (reálnou možnost pracovníka – dodavatele – zakázky si vybírat) a nikoliv jen o ujednání stran ve smlouvě.

Stejně tak neobstálo tvrzení, že smluvní pokuty jsou institutem obchodního práva, a proto vylučují pracovněprávní povahu vztahu. Pokud je podstatou správního trestání postih obcházení pracovněprávních předpisů, stěží se lze dovolávat toho, že právě ta formální ujednání, jimiž se zákon obchází, dokládají, že do jeho režimu vztah nespadá.

Vůle stran nerozhoduje, riziko však nese jen jedna z nich

Pro firemní praxi je zásadní ta část odůvodnění, v níž se soud vypořádal s námitkou, že zvolený model vyhovoval oběma stranám a že kurýři zaměstnáni být nechtěli. Nejvyšší správní soud odkázal na svou ustálenou judikaturu, počínaje rozsudkem ze dne 14. 11. 2007, č. j. 3 Ads 32/2007-66, a připomněl, že souhlas pracovníka na protiprávnosti jednání ani na odpovědnosti za ně nic nemění. Jsou-li naplněny znaky závislé práce, je smluvní volnost stran omezena kogentní úpravou § 3 zákoníku práce a vůle či záměr účastníků nejsou rozhodné. Zákaz výkonu závislé práce mimo pracovněprávní vztah přitom nechrání jen pracovníka, nýbrž i pracovní trh jako takový.

Právně jde o závěr obhajitelný a předvídatelný. Praktickým důsledkem je ovšem naprostá asymetrie rizika. Pracovník, který si režim OSVČ prosadil a v mnoha případech jej učinil podmínkou spolupráce, čelí sankci spíše teoretické; objednatel (skrytý zaměstnavatel), který mu vyhověl, čelí pokutě od 50 000 Kč do 10 000 000 Kč podle § 140 odst. 4 písm. f) zákona o zaměstnanosti, zveřejnění přestupku, možnému zákazu činnosti a nad to doměření daně a pojistného včetně penále.

Naše zkušenost: švarcsystém dávno není jen o odvodech

V politické debatě se švarcsystém tradičně vykládá jako snaha podnikatelů, ale i pracovníků ušetřit na odvodech na sociální a zdravotní pojištění. U části případů to platí. U klientů, s nimiž tuto agendu řešíme, jde ale nejčastěji o něco jiného: o to, že požadovaného specialistu jinak neseženou.

Nedostatek kvalifikovaných lidí je přitom měřitelný. Podle průzkumu ManpowerGroup pro rok 2026 hlásí potíže s obsazováním pozic 61 % českých zaměstnavatelů, nejvíce ve výrobě, inženýrství, IT a obchodu. Zkušený vývojář, datový specialista, konstruktér nebo projektový manažer si dnes vybírá zadavatele, nikoli naopak, a spolupráci na IČO si zpravidla nastavuje sám. Odmítne-li ji klient s odkazem na právní riziko, druhá strana odejde k tomu, kdo je ochoten riziko nést. Klient tak nestojí před volbou mezi levnějším a dražším řešením, ale mezi rizikovou spoluprací a nezajištěnou zakázkou.

Tuto realitu právní úprava nereflektuje a judikatura ji reflektovat nemůže, neboť správní soudy vykládají zákon, nikoli situaci na trhu práce. Nejvyšší správní soud to ostatně říká výslovně: ekonomická výhodnost či specifika podnikatelského modelu nejsou pro posouzení znaků závislé práce významné. Firmy si proto musí uvědomit, že argument „jinak bychom nikoho nesehnali“ před inspektorátem ani před soudem neobstojí. Řešením není doufat ve shovívavost, nýbrž nastavit spolupráci tak, aby znaky závislé práce skutečně naplněny nebyly. A samozřejmě apelovat na zákonodárce, aby pracovněprávní úpravu přizpůsobil realitě pracovního trhu v 21. století.

Kde konkrétně vzniká riziko

Z rozsudku v kauze Rohlík i z navazujícího rozsudku ze dne 16. 3. 2026, č. j. 7 Ads 52/2025-27, týkajícího se spolupráce s programátory, lze vysledovat okruhy, na které se kontrola zaměřuje především:

• objednatel řídí průběh práce, nejen její výsledek, a průběžně kontroluje její provádění nad míru obvyklou v obchodních vztazích,

• pracovník vystupuje vůči zákazníkům pod obchodní značkou objednatele a používá jeho vybavení, prostory a systémy,

• pracovník je fakticky začleněn do organizační struktury, účastní se porad, plní úkoly od vedoucího a pracuje na společných projektech se zaměstnanci,

• příjem od jediného objednatele tvoří ekonomicky významnou část příjmů pracovníka a jeho vytížení odpovídá plnému úvazku,

• výpadek pracovníka řeší objednatel, nikoli pracovník, který tak nenese vlastní podnikatelské riziko.

Ani jeden z těchto prvků není sám o sobě rozhodující. V rozsudku č. j. 7 Ads 52/2025-27 Nejvyšší správní soud výslovně připustil, že odměňování podle odpracovaných hodin ani vykazování člověkohodin samo o sobě závislou práci neprokazuje; ve spojení s ostatními zjištěními však závěr soudu podpořilo. Pro praxi je podstatné, že se posuzuje souhrn, a že jednotlivé „bezpečné“ formulace ve smlouvě proti tomuto souhrnu nic nezmohou.

Připomínáme také změnu, kterou řada firem stále přehlíží. Novelou provedenou zákonem č. 408/2023 Sb. bylo s účinností od 1. 1. 2024 do § 5 písm. e) zákona o zaměstnanosti doplněno, že pro posouzení nelegální práce není podstatná délka jejího výkonu. Znak soustavnosti, o který se dříve opíralo mnoho obran, tak pozbyl významu a k závěru o nelegální práci postačí zjištění učiněné při jediné kontrole. Kontroly nelegálního zaměstnávání jsou přitom zpravidla neohlášené. V roce 2025 provedla inspekce práce 21 146 kontrol, z toho 6 278 v oblasti nelegálního zaměstnávání, odhalila 2 484 nelegálně pracujících osob a uložila pokuty přesahující 134 milionů korun.

Chystaná změna definice závislé práce věc neuzavírá

V legislativním procesu je návrh zákona o platformové práci, který má do českého práva promítnout směrnici Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/2831 o zlepšení pracovních podmínek při práci prostřednictvím platformy. Transpoziční lhůta uplyne 2. 12. 2026. Návrh počítá s novou definicí závislé práce postavenou na dvou hlavních znacích doplněných dílčími kritérii, se zavedením vyvratitelné domněnky pracovněprávního vztahu u platforem, s nahrazením pojmu nelegální práce pojmem práce nehlášené, se zrušením odpovědnosti fyzických osob za tento přestupek a se snížením horní hranice pokuty z 10 milionů Kč na 3 miliony Kč.

Spoléhat na tuto změnu by ale bylo krátkozraké. Aktuální návrh, kterému se budeme věnovat v některém z příštích příspěvků, dosud nebyl přijat, jeho konečná podoba se může měnit a přechodná ustanovení nebudou působit zpětně na spolupráci, která probíhá dnes. Lhůta pro stanovení daně i promlčecí doby u pojistného navíc znamenají, že nastavení, které firma používá v roce 2026, bude posuzováno ještě řadu let podle úpravy platné dnes. Nejvyšší správní soud ostatně na chystanou směrnici sám upozornil s poznámkou, že její pojetí je vůči zaměstnavatelům přísnější než dosavadní tuzemská úprava závislé práce.

Pro konzultaci nás kontaktujte na info@hrtusadvokati.cz nebo telefonicky.